Na jednom břehu 2012 - Úvodní strana
Facebook Na jednom břehu
28. KVĚTNA 2016 ° LETNÍ KINO ŠIRÁK HRADEC KRÁLOVÉ ° ZRNÍ A FILHARMONIE HK ° RADŮZA S KAPELOU ° PACORA TRIO ° LONGITAL ° TING a další

Festival Na jednom břehu vystoupil z domácích vod na světovou pláž muziky

Když jsem před pár dny napsal: Všichni se v sobotu sejdeme ne snad na hřbitově, ale Na jednom břehu, ani jsem netušil, jak blízko jsem pravdy. Čtrnáctý ročník hudebního festivalu Na jednom břehu v Hradci Králové totiž doprovodila souhra mnoha šťastných okolností. Sešlo se toho opravdu hodně: skvělá hudba, spokojení muzikanti, úžasné publikum, atmosféra nad kterou držel ochrannou ruku sám Svatý Petr, úsměvy, dobrá nálada, zpěv, tanec a pocit, že hvězdy nikdy nezapadnou nad soutokem Labe s Orlicí.

Organizátoři, vedeni krkem jenž hlavou otáčí, tedy Martinou Součkovou, měli šťastnou ruku, když celou koncepci letošního setkání postavili na ojedinělých osobnostech české a slovenské hudební scény. To, co se mohlo z povzdálí zdát, jako krok zpět, či stranou po předchozích ročnících, kdy každý ročník vyšperkovala zahraniční superhvězda world-music, se v sobotu večer z blízka přetavilo v opravdovou hvězdnou kolekci NAŠÍ, tedy česko-slovenské současné hudby, světové kvality. Bez nadsázky a bez zbytečné skromnosti.

Hlavní program odstartovalo kolem 17. hodiny slovenské duo-trio Longital aneb Dlhé Diely, vyšperkované bubenickou sekcí. Začali za hromů a blesků, ovzduší jiskřilo, ale jejich muzika byla silnější. Zakleli nastupující mraky svými melodiemi. Ty jsou křehké a jemné. Ale dovedou se tak rozparádit, až se vám srdce rozbuší a s jejich odchodem se nevěřícně ptáte: A to je všetko? Ano i Ne.

Na jednom břehu 2016

Po takovém rozběhu, vlastně plynule na tóny z jiného světa, navázalo již směroplatné slovenské Pacora trio. Ponor do folklórních vod, ovšem nesený na vlnách toho nejlepšího, co umí současný jazz. Chce se vám plakat i smát současně. Co by na takovou porci rozvibrovaných strun cimbálu, basy a houslí řekly všechny minulé generace našich hudců a primášů? Nemohly by nesouhlasit. Krev naší krve. Střední Evropa ve vší kráse a rozervanosti.

Na jednom břehu 2016

To jako předehra k jedné z našich nejosobitějších tulaček na cestách autorských písní a šansonu – Radůze. A krátká přeprška, která přeběhla přes amfiteátr letního kina, její kolekci, dýchající životem od kolébky až do hrobu (vida, i ten hřbitov se nám tu nakonec přece jen mihl), ještě podtrhla. A publikum to vše pochopilo, přijalo a s nadšením spustilo: Jednou to pomine, dobrý, zlý, jen my ne..

Na jednom břehu 2016

A taky že ne. Tóny Radůzy doputovaly na druhou stage, kde spustili Ting tak nekompromisní směsici čiré radosti z muziky, že rozparádili vše živé v blízkém i dalekém okolí. Ohňostroj, kterému snad chybělo jen to, že nedostal prostor na hlavním pódiu. Ale člověk přeci nemůže mít všechno. Ta porce energie, která se přelévala z pódia do publika a naopak, byla magická a poctivá. Až se nechtělo věřit, že tohle není vyvrcholení festivalu, ale po pikantním předrkmu bude teprve následovat hlavní chod.

Na jednom břehu 2016

A ten připochodoval. Doslova. Spojení ohromného tělesa Filharmonie Hradec Králové s nejsoučasnější kapelou Zrní bylo očekáváno s kapkou zvědavosti. Jak bude znít alternativa s klasikou v zádech? Nebude To akademicky studené, či nezávisle nabubřelé? Nebude! Tedy nebylo! Šlapalo To jako bigbítová parta, jako ty nejlepší světové projekty s touhou spojit populární muziku mladé generace s vážnou hudbou milovníků fraků a motýlků. Kdo neslyšel neuvěří. Jak vše do sebe zapadlo a chytilo vás u srdce, nebo v podbřišku, nebo prostě kde se tomu zachtělo, a nepustilo. Širákem se valila velká voda, která břehy bere, aby vás ale donesla na pláž, ze které už se vám nebude chtít odejít.

Na jednom břehu 2016

Smekám před pořadateli, kteří vsadili na kartu toho nejlepšího z nezávislé hudba našich (a nejbližších) luhů a hájů. Vsadili na domácí kvalitu a upřímnost a sázka se vyplatila. Zářilo to z očí všech, kdož prožili sobotní večer Na jednom břehu v Hradci Králové. Večer, na které se nezapomíná. A držím palce do dalšího ročníku. Laťka je hodně vysoko. Tak – přelez, přeskoč, nepodlez!

Milan Baják
Hradec Králové 30.5.2016
Kamera a střih: Tomáš Bláha
Foto: Jaromír Zajíček